Model 1
Rodina. Jeden nebo oba rodiče pracují, starají se od děti,
investují do jejich vzdělání, splácejí hypotéku, snaží se odkládat něco na
horší časy.
Model 2
Úspěšný jedinec, atraktivní povolání. Užívá si života,
drahých aut a dovolených. Krátkodobá manželství nebo delší flirty, občas, spíše
nedopatřením, nějaké to dítě, které pak vyrůstá s jedním rodičem nebo v jiné
rodině.
Model 3
Úspěšný jedinec, pravděpodobně podnikatel. Buduje kariéru
nebo firmu, na nic jiného nezbývá čas. Děti nemá, nebo pozdě a jedno. Majetek
utěšeně narůstá.
Model 4
Rodina. Rodiče pracují nepravidelně, příležitostně nebo
načerno, hlavním příjmem jsou příspěvky od státu a nezdaněné rukovky. Bydlení
nejlépe v sociálním dotovaném bytě. Úspory žádné, dluhy rostoucí. Děti
vyrůstají na ulici, školní docházku ukončí brzy a s nevalnými výsledky.
Nezoufejte, pokud jste se v žádném z modelů neshledali,
anebo patříte do více kategorií, nesnažím se o úplnou kategorizaci.
Který z těchto modelů se vzhledem k nastavení a hodnotám
dnešního světa chová racionálně? Určitě model č.2 (adrenalinový
"plný" život), model č.3 (seberealizace, zajištěn do budoucna) a
model č 4. (proč pracovat a současně vychovávat děti, když se stát postará).
Model č.1 je archaický, iracionální, směšný… Znamená život strávený
mezi prací a rodinou, s minimem volného času. Finance místo do vlastních zážitků
(model 2) nebo akumulovaného majetku (model 3) plynou do dětí, které díky
vzdělání získají dobře placené zaměstnání, v budoucnu budou platit vysoké daně
a tak přispějí na důchody jiným (modelu 4). Jejich rodiče budou mít na stará kolena,
ačkoliv to není málo, akorát dobrý pocit z vydařených dětí. Navíc šance, že jejich
děti zůstanou v modelové skupině č.1, je díky jejich vzdělání a rozhledu
minimální. Proč by se i ony měly omezovat nebo přispívat na důchod někomu jinému?
Smutné je, že pouze na modelu č.1, jenž je díky své
iracionalitě zjevně určený k vyhynutí, lze založit dlouhodobě stabilní a
prosperující společnost.
Nechybí zde náhodu nějaká zpětná vazba , která by zastavila
vymírání klasické rodiny? Co kdyby se investice do dětí a jejich
vzdělání vracely na stará kolena k investorům, jako dividenda. Třeba jako podíl z
daní, které budou jejich děti jednou platit. Možná by se rodilo víc dětí a rodiče by
se víc starali o jejich budoucí daňový základ, totiž budoucí příjmy, totiž
vzdělání. Zájem státu by se přestal rozcházet se zájmem jedince.