Dobře si vzpomínám na polistopadové nadšení a následující rozechvělé očekávání. Filosofové kalibru Martina Kišše se sice těšili na konzumní život a dnes opět prahnou po utopiích, mě se klepali kolena z náhlé svobody a otevřených možností. V šedesátém osmém to asi spousta lidí prožívala podobně. Opojnou atmosféru ani tehdy nevyvolala předtucha nezřízeného nakupování, nýbrž radost z šance na vybřednutí z odporné zatuchlé kvazi-existence v cizí utopii.
Na základě těchto i jiných zkušeností si dovolím tvrdit, že většině lidí stačí k nabuzení pouhá vize, možnost zúčastnit se vytváření něčeho lepšího. I úspěšné firmy vědí, že nejlepším prostředkem k motivaci zaměstnanců je vize firmy a plán – projekt, jak vizi uskutečnit. Až po nich následují peníze. Stát je o něco komplikovanější než běžná firma, o to víc potřebuje vizi i projekt. Vize tu po listopadu určitě byla a možná ještě je. Projekt tu možná byl, ale už určitě není.
Na vizi efektivního státu poskytujícího maximální svobodu a zároveň oporu v nesnázi, na tom se snad, kromě extremistů, shodneme všichni, zleva i zprava. Problém nastává v okamžiku vytvoření plánu – levičáci budou chtít něco jiného než pravičáci, liberálové něco jiného než konzervativci. Důvodem neúspěchu pak bude, podobně jako v mnoha firmách zabývajících se vývojem, prosazování řešení před tím, než jsou přesně definovány systémové požadavky a principy, o které se bude řešení opírat.
Požadavky a principy nejenom lze, ale musí být definovány předem a nezávisle na výsledném řešení, v případě firmy typu státu tedy politicky neutrálně. Jedině tak se lze v budoucnu vyhnout neustálému ohýbání systému při změně uživatele – vlády. Pokud nebude mít problém s požadavky, na jejichž základě systém vznikl, nemá důvod ho ohýbat. Pokud ho chce ohýbat musí vysvětlit, který požadavek přestal platit s stal se důvodem pro změnu. Jedním ze základních systémových požadavků tedy musí být možnost realizovat levicovou i pravicovou politiku bez neustálého přizpůsobování samotného systému, pouze nastavováním parametrů. Ladících parametrů musí být na druhé straně minimum a musí být zjevné, jak se používají. Pouze s takto definovaným systémem se ztotožní nejen vlastníci, nýbrž i zaměstnanci a zákazníci firmy, naučí se ho používat a udržovat. Nemusím připomínat, že v téhle firmě jsme vlastníky, zaměstnanci i zákazníky my všichni. O to víc bychom měli dbát na dodržování základních pravidel systémového návrhu i v našem projektu.
Požadavků na náš cílový systém budou přehršle, nicméně v demokratických společnostech již existuje jejich víceméně ustálený seznam, obsahující svobody různých druhů, právní stát, atd. Není potřeba nic moc vymýšlet.
Na co se zapomíná je, že snad ještě důležitější než samotné požadavky jsou systémové principy. Vhodně zvolené principy umožňují implementovat různá zadání, usnadňují absorpci nečekaných změn požadavků nebo prostředí – vedou k efektivnímu systému.
Úspěšné systémy ctí zejména tyto zásady:
- Jednoduchost.
- Otevřenost.
- Flexibilita.
Co z toho náš systém obsahuje? Máme snad nesložitější daňový systém v pozorovatelném vesmíru. Otevřenost je dnes, v éře internetu, na bodě tuhnutí hélia. Systém se nedolaďuje jemnou úpravou parametrů, nýbrž naprosto nesystémovými ad-hoc zásahy zoufalců řídících se průzkumy veřejného mínění.
Přitom jak jednoduché by bylo mít třeba jednu sazbu každé daně bez výjimek (jednoduchost) a jakýkoliv pohyb státních peněz zveřejněný na webu (otevřenost). Pravice nebo levice ať si hýbou se sazbami daní (flexibilita), ale ať proboha nestrkají před a po každých volbách své pařáty do střev systému. Jste socialisté a chcete více přerozdělovat? Upravte jeden z parametrů, zvedněte třeba sazbu daně z příjmu, možná vyberete víc. Jste zelení a chcete omezit konzumismus? Zkuste zvýšit daň z přidané hodnoty.
Pokud máte dojem, že jsem pod vlivem profesionální deformace, hádáte správně. Vstávají mi hrůzou chlupy po celém těle když sleduji, jak se popírají základní principy systémového návrhu, jak se břídilové patlají v zákonech, lepí výjimky do výjimek, přidávají slovíčko sem, větičku tam, bez minimální snahy udělat si představu o tom, kam to celé směruje a k čemu to má sloužit, s jediným kritériem, kterým je okamžitý vlastní prospěch. Tímto způsobem navrhovat software nevydržím ve firmě do první výplaty.
Že to takhle v politice nefunguje, není nikoho, kdo by systémový přístup prosadil? Za dané situace opravdu pouze zázrak může do politiky přinést soudnost. Zázrak jako v 89, anebo pořádný otřes typu státního bankrotu, to jest vyschnutí zdrojů peněz, kterými se korumpují voliči a prodlužuje životnost současného marasmu. Na bankrotu se pilně pracuje.