Odpověď je prostá – znechutili mi ji učitelé, lépe
řečeno učitelky, nejdříve na základní škole a pak i na gymnáziu svým
mechanistickým a dogmatickým přístupem k zajímavé vědě. Místo objasňování
logických souvislostí nám tlačili do hlav poučky a vzorce. I po více než
dvaceti letech si zřetelně pamatuji zkoušku, na které jsem vyhořel jenom proto,
že jsem oxidům neomylně říkal kysličníky. Po týdenní absenci jsem našprtal látku
z učebnice, která byla napsána předtím, než někdo řekl, že správně je pouze oxid
(nebo to bylo naopak?). Nic nepomohlo, že obsahově jsem všechno věděl – spáchal
jsem smrtelný terminologický hřích. To byl poslední hřebík do rakve – vysokou
školu jsem si vybíral tak, abych se o chemii neotřel ani náhodou.
Na druhé straně v matematice i fyzice jsem měl
štěstí na učitele a učitelky, kteří uměli vzbudit o svůj předmět zájem. Nebo ho
alespoň dokázali nezabít. Příprava a účast na pythagoriádách a olympiádách, kde
se řešili netradiční logické hlavolamy, pak byly pro moji přípravu pro život stokrát
lepším základem, než tradiční učivo, které se jenom tak nějak přeskákalo.
Například přímou a nepřímou úměru jsem dostal pod kůži už jako dítě naprosto
bezbolestně, bez znalosti jakékoliv poučky. Pak mi dlouho trvalo pochopit, proč
se někdo snaží na triviální problém aplikovat nějakou trojčlenku. Dlouho jsem
vůbec netušil, cože je to ta trojčlenka za brouka.
Ani mé děti nemají problém s logickým myšlením.
Přesto se ve škole téměř nepotkávají s podněty, které by v nich tuto schopnost
rozvíjeli, spíš naopak. Dcera měla letos první rok fyziku. Když jsem zjistil,
že ji nemá ráda, pátral jsem po příčině a ta byla celkem prozaická. Paní
učitelka dětem napsala na tabuli poučky a oni je po zbytek hodiny z tabule
opisovaly do sešitů. Co je těžiště a proč se síly skládají, jsem ji pak musel
názorně vysvětlit já.
Popularita technických věd je naprosto závislá na
kvalitě lidí, kteří je vyučují. Bohužel málokterý učitel dokáže dětem odkrýt
krásu matematiky, v níž má, narozdíl od společenských věd, všechno své jednoznačné
zdůvodnění, všechno do sebe zapadá. Zákony objevené pouhým mentálním úsilím a
zachycené třeba klackem v písku pak prokazují univerzální platnost v
přírodě a mnohdy i společnosti. Archimedes, Euklides, nebo Einstein – ti
všichni jsou důkazem téměř nadpřirozené moci matematiky. Zákonitosti
objevené pouze v jejich hlavách, bez experimentálního aparátu potřebného
v jiných vědách, platí po staletí a tisíciletí. Pokud se objeví nová teorie, ty
staré se stanou její nadále platnou součástí. No není to nádhera?
Za nepopularitu matematiky může obsah a personální
osazení našeho vzdělávacího systému i celková společenská atmosféra. Neznalost
data založení Karlovy Univerzity může člověka společensky diskvalifikovat.
Propadání z matematiky se naopak nikdy neopomene zařadit mezi veselé historky
z natáčení. Úspěch v olympiádě z cizího jazyka je důvodem k pochvale ve školním rozhlase při předávání vysvědčení, úspěch v matematické olympiádě nikoliv.
Přitom technická vzdělanost je v době informačních
technologií podmínkou úspěšnosti kteréhokoliv vyspělého národa v globální
soutěži. My asi uspějeme nějak jinak, jelikož ani po reformě školství se nebude povinně
maturovat z matematiky a nebude tedy žádný tlak na zlepšení kvality její
výučby. Zaplavíme svět právníky, kunsthistoriky a sociálními antropology.