Co mi dalo nejvíc zabrat bylo přijít na kloub španělskému zdravotnictví. Když kolegům z práce onemocněl příbuzný, brali si dovolenou, prý aby u něj mohli být v nemocnici. Nikoli pár hodin denně, nýbrž nepřetržitě, na střídačku s jinými příbuznými. Ty špitály snad budou plné zdravých příbuzných, kterými se doktoři a sestry prodírají k lůžku pacienta. Přičítal jsem tu péči nejdřív španělské emocionalitě, nedovolující nechat trpícího blízkého ani hodinu o samotě. Když ale známí chodili spát na židli v nemocnici i bez dovolené, nastěhoval se mi ten brouk zpět do hlavy.
Kromě zubaře jsem naštěstí nikdy ve Španělsku zdravotní péči nepotřeboval, ale díky tomu jsem té záhadě dlouho nepřicházel na kloub. Až do onoho šťastného dne, kdy se nám narodila první dcera. Nejenom, že jsem směl být automaticky u porodu v době, kdy to u nás byla naprostá zvláštnost – ještě 3 roky poté jsem si za to musel při narození dalšího dítěte, již v Česku, zaplatit. Navíc jsem u mých dvou žen směl zůstat po zbytek noci.
A pak ještě další tři dny. Ale to už jsem věděl, že to není výsada, nýbrž nutnost. V celém lůžkovém patře obrovské nemocnice byla přes noc jediná sestra. Trvalo mi věčnost, než jsem ji pár hodin po porodu, v pět ráno našel, když malá nepřestávala plakat, žena byla vyčerpaná a já, otec zelenáč, byl naprosto bezradný. Naučila mě zvednout mimino a podat ho matce – tím jsem dostal první i poslední lekci z plavání od odborného personálu. Pak už jsme plavali sami.
Ve španělském veřejném zdravotnictví, placeném z povinného zdravotního pojištění, se poskytuje základní nevyhnutná péče. Umřít vás určitě nenechají. Ale člověk si musí přivést vlastní zdravotnický personál. Velká většina doktorů pracujících pro státní zařízení pak má soukromou ordinaci, kam si vás po návštěvě té státní pozve na další konzultace. To už ovšem není hrazeno z povinného zdravotního pojištění, nýbrž hotově, nebo z komerčního pojištění.
Dvojí systém jako z učebnice. Na papíře bezplatné socialistické zdravotnictví s několikaletým čekáním na operaci, souběžně pak svižně fungující kapitalismus.
<!–[if !supportEmptyParas]–>Už tehdy byli dál než my. Zatím se pořád tváříme, že zdravotnictví je zadarmo a všechno pokryje pojištění. Kapitalismus je nepřípustný, protože se zdravím se neobchoduje. Žádná reforma, ani v podobě poplatku v hodnotě pár cigaret, neprojde, o to se už kluci odborářští postarají.
Jsem ale bez obav, kapitalismu se ve zdravotnictví dožijeme i bez reforem. Doktoři i sestry nenápadně mizí na Západ. Co nevidět bude jedna státní sestra hlídat celou nemocnici, ve které budou na židlích pospávat zdraví příbuzní, nebo soukromé sestry. Čekací doby na operace se prodlužují, ti méně trpěliví si za operace začnou platit – pokud to nebude možné u nás, bude se za zdravím cestovat jinam. Bez reforem nejenom že nezabráníme obchodování se zdravím, my ho tím urychlíme. Bude to ten pravý dravý kapitalismus podle Dr. Ratha.