Zemědělství a zahraniční politika jsou subsystémy jednoho systému. Pokud efektivitu definujeme jako základní vlastnost systému, pak na zemědělství i zahraniční politiku aplikujeme stejný systém – oba subsystémy budou mít svá specifika a sdílet budou efektivitu. V tom smyslu je lze začlenit do jednoho projektu.

Nicmene stat – z pohledu projektoveho manazera – potrebuje primarne program zastresujici jednotlive statni projekty. Neumim si predstavit, ze stejnym projektem uridim zemedelstvi i zahranicni politiku.

Je to hezka predstava, kdyby se tuzemsko, vedle spotreby piva, proslavilo taky transparentni, jednoduchou a fungujici statni spravou.

Obavam se, ze se to nestane. Tuzemci jsou sloziti. Jenom se podivejte na jejich gramatiku.

Představa rozumného státu mi odedávna připadá jako nejlepší varianta – ale bohužel k ní nejspíš nikdy nedojdeme, protože politika nepropustí nahoru žádného skutečného konstruktéra, takže se stát vyvíjí podobně, jako funguje evoluce – tu záplata, tam záplata, co je zrovna po ruce, co kde zrovna bolí, to se spraví – dokonce i když se díra u komína spraví taškou od okapu.

Abyste mohl prosadit reengineering státu, musíte získat nadpoloviční konsensus. Musíte vybudovat stranu, která funguje tak rozumně, jak chcete, aby fungoval stát, tj. jednoduše, otevřeně, flexibilně. Tj. musí v ní být lidé s takovými vlastnostmi. Musí se zajímat o rés publica, nikoliv si léčit osobní komplexy.

Psal jsem tu nedávno aspoň o postupu, jak dovolit takovému subjektu vyrůst, jak trošku poopravit počáteční podmínky evoluce. Ale myslím, že se nepodaří prosadit ani takhle mizivou změnu.

Ovšem vytvořit provázanou vizi reengineeringu je potřeba.