Tenhle vtip se mi vybaví pokaždé, když vidím
reklamu nabízející nákup na splátky. Kupte si to a to a plaťte pouze tisíc
korun měsíčně! Je to málo, je to moc? Neví se – počet splátek se do šotu
nedostal, zřejmě kvůli překročení rozpočtu na jeho výrobu. Průměrný roční úrok
možná problikl drobným světlým písmem na světlém podkladě. Anebo ještě drobnějším
tmavým písmem na ještě tmavějším podkladě. V lepším případě nepřekročil dvacet
procent ročně.
Vzkazuji "kreativcům" z reklamních
agentur, že pokud mě mají za blázna, nepochodí. Ale lidí, kteří nepochopí, že
zaplatí minimálně o pětinu víc, než kdyby nakoupili hotově, musí být hodně. Kdo
by jinak tu reklamu zaplatil? Další to možná vědí, ale lákadlo je silnější než
rozum. Byt na hypotéku je snad investice, ale dovolená v Egyptě? Když jsem na
ni nedokázal našetřit doposud, proč by mělo být snadnější splácet ji později?
Pak se dovídáme, že počet beznadějně zadlužených rodin rychle narůstá. Týden
strávený ve čtyřicetistupňovém vedru v turistické rezervaci, nebo impulzivní
výhodný nákup nepotřebného krámu pak odskáčou měsíci nebo lety s nožem na krku.
Člověku by to mohlo být vcelku jedno, nakonec každý
je svého štěstí strůjcem. Znepokojuje mě ale fakt, že ačkoliv se snažíme
vychovávat děti tak, aby byly reklamě-odolné, uměly rozeznat nástrahy, které
před ně budou neustále kladené a nedostaly se v životě do úzkých nesmyslným
zadlužením, kazí nám je učitelé ve škole, nebo dokonce již ve školce.
Tak nyní například nastalo období focení se
spolužáky. Proč ne, třídní fotky s paní učitelkou každý rád po letech objeví v
krabici. Pan fotograf vám ale dnes kromě skupinové fotky nabídne vaše dítě
naaranžované na pozadí s andělíčky, s polystyrénovými sněhuláky, nebo jiný srdceryvný kýč. S přirážkou za
umění. Sází na to, že pouze nemilující rodič by nekoupil zvěčněné své vlastní
dítě. V naší školce zřejmě někteří rodiče dostatečně nemilovali a odolali,
protože letos lze skupinovou fotku koupit pouze pod podmínkou zakoupení těch
uměleckých (!).
Anebo zjistíte, že pedagogičtí pracovníci každou
chvíli pouštějí do škol nejrůznější obchodníky se štěstím. Nabízet zboží od domu
k domu je dávno out, ve školách je zlatý důl! Děti přicházejí domů s tím, že ve
škole lze velmi výhodně koupit knížku, psychologický test předpokladů pro další
studium, nebo květináčky na malování a nechápou, proč ten zázrak rodič nechce:
Vždyť jste to ani neviděli, jak víte, že to nepotřebujeme! Chci to, je to supr,
všichni kamarádi si to koupili!
Anebo si vyžádáte rozpis nákladů školního zájezdu
za nemalé peníze do Londýna a paní učitelka se málem urazí.
Postrádám v našem školství výuku zdravého selského
rozumu, nebo kurz přežití ve světě lákadel a nástrah, chcete-li. Mnohem
důležitější pro život než-li znát letopočet Zlaté buly sicilské je umět
rozlišit mezi tím, co potřebuji, tím, na co mám a tím, co by bylo sice pěkné
vlastnit, ale může to počkat, třeba i navždy, pokud na to nenašetřím. Místo
toho pedagogové, kteří by měli být a priori odolní vůči konzumismu, umožňují
zneužívat naše děti k cílené reklamě. Navíc zdá se, že čím mladší pedagog, tím
méně odolný, takže připravme se na horší časy.